12.-.14.9.08
Přišel den, kdy konečně v letošní sezóně můžeme pokořit první stokilometrovou hranici a navíc je důležitější o to,že v ní plníme i podmínky pro splnění pracovní třídy pro Enngi.
Základnu máme v Klokočůvkách kousek od Oder.
Jsme opět v základní sestavě – já s Enngi a Pavla s Ditou a jelikož je hlášeno i dobré počasí, tak se moc těšíme.
Start – 08 : 11
Vše je ale trochu jinak – je dost chladno, to by tak nevadilo, ale hustá mlha, která je nepříjemná provází naše první kilometry.
Jdeme po modré značce směrem do Víkova, a z cesty nic nemáme, protože skoro nic nejde vidět a tak jen povinně šlapeme a šlapeme.
Trochu mi to připomíná závod na Stezce vlka před 14 dny, kde to bylo s počasím podobné, ale snad se to nebude opakovat.
Z Vítkova náš čeká cesta do Podhradí, tady to znám, byli jsme tu na školním výletě před 28 lety ( a sakra to je doba ) tak jsem zvědavý jestli se něco změnilo.
Asi po 2 hodinách zjišťuji, že kemp je stále stejný.
Ale je tu možnost odpočinku v restauraci a tak si dáváme svíčkovou.
Další cesta vede po břehu řeky Moravice, proti jejímu proudu asi po metr široké stezce a je třeba dávat velký pozor, neboť se jde po břidlici a jehličí, takže to hodně klouže a pod námi je dost dlouhý a prudký sráz, který končí přímo v řece.
19 km – je taty vesnička Zálužné a v ní první kontrolní bod. Odtud se vracíme po druhém břehu, který je úplně stejný, ba dokonce horší, protože zde řádili přátelé lesa – lesáci a tak to máme i s překážkovou dráhou v podobě spadlých kmenů přes stezku.
Avšak zdolávali jsme vše úspěšně, něco jsme podlezli, něco přeskočili až přišel krizový okamžik, kdy se mi pod nohama pohnula zem a polovina stezky se se mnou sesunula asi o 1,5 m níže do rokle. Stačil jsem se zachytit malého keříku ať nejedu níže, a navíc Pavla, která rychle přiskočila, mě z hora držela za rameno.
Ale jak zpět ?
Pod nohama se mi drolila hlína, nahoru asi 1,5 metru a dolů 8, tam se mi nechtělo.
Odepnul jsem Enngi, co nejvíce zabořil špičky bot do svahu a kousek po kousku se vydrápal zpět na stezku.
Následoval jeden hluboký výdech,připnul jsem zpět Enngi a šli jsme dále.
Přeskakujeme opět další spadlé stromy a pomalu se blížíme k hradu Vikštějn.
Kolem hradu jen procházíme, blíží se večer a jelikož se brzo stmívá, chceme si dát něco k jídlu a tak jdeme až do vesničky Dubová. Hospoda tu sice je ale nevaří se v ní, takže jdeme do Radkova.
Jenže je to tu stejné, opět bez jídla a tak děláme alespoň malý odpočinek u kávy.
Další větší vesnice je Melč, tam už snad něco bude, takže po přejití Žabího údolí jsme s nadšením vešli do budovy s nápisem hostinec.
Ovšem to opadlo, když se ozvalo slovo nevaříme a opakovalo se to ještě 2x v dalších hospodách a jelikož už jich tady více nebylo zůstali jsme u čaje a kofoly.
Po 1,5 hodině odpočinku, kdy je za námi 36 km jdeme dále na druhý kontrolní bod.
Zapomněl jsem napsat, že počasí bylo celý den chladnější, což nevadilo, ale pořád foukal nepříjemný silný studený vítr a teď dokonce začalo pršet, naštěstí jen drobně.
To trvalo ale jen chvíli a déšť začal nabývat na síle a ve spojení s větrem už to bylo o zdraví.
Naštěstí nám nějaká dobrá duše postavila do cesty ve vesnici Životické hory krásnou uzavřenou autobusovou zastávku, kde jsme našli útočiště do doby něž přestalo pršet.
Původně jsme nevěděli, že to bude do 3 hodiny ranní, ale nevadilo to tak moc, protože
jsem odlehčil batohu, když se snědla rezervní zásoba na nejhorší časy Májka a celkově jsme si připadali jak v luxusním hotelu – nepršelo tu a nefoukalo.
Idylku nočního ticha ovšem dost často kazila Difuse, která místo aby spala a nabírala sil, tak šmejdila okolo batohu jak saranče a neustále šustila s Tesco sáčkem, ve kterém něco cítila.
Rázným okřiknutím jsem celkem uspěl a dalším rušitelem už byl jen budík ve 3 hodiny ráno.
Sbalené jsme měli celkem rychle, ale vylézt do ranní zimy to chtělo velkou odvahu a asi 5 km jsme se řádně klepali zimou.
Trochu nás zahřálo, když jsme našli další kontrolu a viděli jsme, že na východě už začíná svítat.
Snad bude dnes přes den teplo.
Do Jánských koupelí na 48 km jsme už dorazili za světla, ale brzo ráno a tak hlavní úkol bylo najít něco, kde by se dala sehnat káva a snídaně.
Povedlo se to kousek před Kružberkem, kde měli nějakou akci vodáci a tak tam bylo i občerstvení.
Jenže venku a v zimě, bylo jasné že i dnes bude asi chladno.
Po tom co jsme prošli přehradu Kružberk, jejíž vodu pijeme doma v Porubě, nás čekal kemp v Budišově nad Budišovkou. Takže pauza a teplý oběd.
Dokonce jsme se mohli za malý poplatek i osprchovat a spláchnout ze sebe prach.
60km za námi a my ve 14 hodin vyrážíme na 24 km okruh kolem Budišova.
Nejsme ani nějak moc unaveni a puchýře také nějak zvlášť nemáme.
Od trekařů, kteří jsou rychlejší a vracejí se zpět dostáváme informace ať pořádně hlídáme značky, neboť značení není nijak valné.
To také postupně zjišťujeme kousek před Podlesím asi na 62 km, kdy stačilo jít podél lesa a mohlo se ušetřit asi 500 m.
Ale nijak zvlášť to nevadilo,protože jsme se na chvíli zastavili na kotě 7/13, kde dostali pejsci najíst a trochu vitamínu a my alespoň na chvíli ze sebe shodili těžké batohy.
Následovalo opět nějaké to hledání značek a párkrát by jsme ji i přešli, ale Enngi v určitém okamžiku zůstala stát a já si v tu chvíli všimnul, že značka odbočuje.
Bylo to zajímavé a stalo se to ještě asi 6x kdy nás takhle upozornila a hlavně v noci.
Šikulka – zřejmě cítila stopu trakařů,kteří tady šli před nám a mohlo to být i několik hodin.
V Podlesí nás čekala kontrola a pak jsme se vraceli zpět do Budišova.
Z vesničky Gutramovice se procházelo přes pastviny na zříceninu Vildštejn a tady před Bučinou jsme zažili asi největší drama.
Když jsme prošli přes ohradníky probudili jsme zájem stáda nedaleko se pasoucích krav, které se nějak rychle přibližovali. Jelikož bylo 8 hodin večer a byla tma, rozeznali jsme až na pár metrů od nich, že se jedná i o býky a navíc na oboře bylo napsáno
„ Pozor plemenní býci“
Co teď, byli sice za elektrickým ohradníkem, jenže jsme jich napočítali tak kolem 20ti a s hlavami u zemně se netvářili moc přátelsky.
Zkoušel jsem na ně křičet a tleskat, ale neustoupili,dokonce to vypadalo,že se opírají o drát ohradníku ve kterém by měla být elektřina a nevadí jim to.
Ale za nimi je stezka,která vede na kontrolní bod, tak co teď ?
Nechtěli jsme být s Pavlou na televizi Nova v hlavním zpravodajství jako atrakce dne
a tak se volalo organizátorům.
Po krátké debatě Pavla položila telefon a začala na mně křičet ať od nich vypadnu, že jsou agresivní a že už dnes jednou ten ohradník protrhli.
Jelikož nás dělilo asi 10 m uposlechl jsem a pomalu vycouval.
Jo musím podotknout, že Pavla na mě křičela sprostě – moc sprostě, takže to asi bylo vážné, protože mě dost šoklo co to z ní vyletěly za slova.
Nicméně organizátor nám umožnil dostat se do Budišova jinou bezpečnější cestou
A tak jsme byli o půl desáté na náměstí, kde už jsme to znali a do cíle nám zbývalo
18 km.
Shodli jsme se na poslední návštěvě restauračního zařízení, kde se uklidníme, vypijeme kávu a půjdeme nonstop až do cíle.
Mrzelo mně taky, že už se zvrtnul plán „A“ na dojití do kempu do sobotního večera, protože tento vikend je na Slovensku v Mošovcích Samojedí straz a Enngi má dělat v neděli canissterapeutické zkoušky.
Moc jsme se tam těšili, ale tento závod je o něco důležitější.
Byl tu ale ještě plán „B“ a to dojít alespoň do neděle 5 hodin rána a jet ihned na Slovensko a ten se splnit ještě dal.
Jenže zrovna tato hospůdka byla nádherně vyhřátá a v nás i pesanech se začala projevovat únava, přece jen jsme na cestě 38 hodin s 3 hodinovým spánkem na autobusové zastávce a ani noc v kempu před závodem nebyla moc klidná, když bylo všude kolem rušno.
Musel jsem být tvrdý a tak jsem o půl jedenácté zavelel k odchodu a k mému překvapení to bylo přijato celkem klidně pouze z malým vyčítavým pohledem a to všech – Pavly, Enngi i Dity.
Tma, zima, vítr a úplněk, tak to nás přivítalo venku.
Chvilku trvalo, než jsme všechny klouby dali do správných poloh, ale pak už to šlo a kilometry ubíhali, no spíše jemně ubývaly.
Značka se hledala docela dobře, čelovky zatím svítily a jen cesta se postupně změnila na nepříjemnou v podobě asi 3 – 5 cm kamenů, které jsou nestabilní a viklají nohama na všechny strany.
Zaslechli jsme šplouchání potoku a to znamenalo, že už jsme v údolí Budišovky a před námi je Čermenský mlýn.
A tady přišla další těžká chvíle – ztratila se značka. V GPSce jsem už měl vybitou baterii a tak začalo hledání.
Bylo tady 5 cest po kterých se dalo jít, ale podle mapy vedla stezka kolem potoka.
Měli bychom jít správně, jenže stezka končila v potoce.
Byl to sice brod, ale 5 m široký a bylo v něm po kolena vody a v 7 stupních, které asi byly se mi do něj zrovna moc nechtělo a nebyl jsem sám.
Takže zpět a vyzkoušet druhou cestu.
Taky nic, značka nikde.
Pomalu se začal hroutit i plán „B“.
Asi půlhodinové bloudění však nakonec dopadlo dobře, když se značka našla – byla schovaná za jedním autem, nějakého chataře a vidět šla pouze malou skulinkou ještě jen z jedné strany.
A tak se pokračovalo.
95 km Hadinka – poslední kontrolní bod a jen 6 km do cíle.
Jindy jsem se ptal jestli to už je jen, nebo ještě, ale tentokrát jsme věděli, že už to je jen
6 km.
Byly ovšem nekonečné, cesta se táhla lesem, dokonce se na stromech objevili vykřičníky jako upozornění na nebezpečí a bylo to na místě.
Cesta vedla asi 0,5 km uzoučkou cestičkou nad nějakou roklí, díky tmě ale nevím jak byla hluboká.
Únava už byla docela velká, ale náhle jsme zaslechli zvuky s diskotéky a my věděli, že cíl už je blízko.
A byl.
Sestoupali jsme do údolí, přešli most před kempem a ve 04: 41 jsme proťali pomyslnou cílovou pásku.
A tak jsme to opět dokázali, došli jsme svoji první stovku a máme splněnou polovinu
limitu pro pracovní třídu.
Nebylo ale moc času na radost, čas byl neúprosný domu to byla hodinka cesty a pak dvě na Slovensko a já se potřeboval ještě trochu zkulturnit.
Tak jsem se rozloučil jen pár kamarády, kteří ještě nespali, s Pavlou a Dituší, nasednul do auta a pelášil domů za Radkou, která netrpělivě čekala doma a volala nám často na trať, protože nedostala v práci volno.a nemohla jet s námi.
Takže teď nás čeká za 14 dnů trek Oty Pavla, kde se půjdeme projít tentokrát po 105 km trase.
Na závěr jen dodám, že na Slovensko jsme dojeli pořádku, Enngi úspěšně udělala canissterapeutické zkoušky a navíc po odšlapaných 102 km vyhrála závod ve spritu feneček, které byli na srazu Samojedů.
Vloženo do: Dog trekking | Leave a Comment »
