1.8.- 3.8.2008
Tak nadešel čtvrtek 31.července a my přijeli do Fryštáku,kde nás čekal další závod na 90 km po Vsetínských a Hostýnských vrších.
V táboře jsme se opět potkali s mnoha kamarády a večer na rozpravě nám byla představena trať.
Vypadalo to dobře,spousta zeleně a dostatek vody nás uklidnil,protože po pláních na Hanácké štrece jsme měli strach z opět horkého počasí a asfaltu.
Tentokrát nechceme vzdát,3x po sobě to by bylo moc,takže budeme dělat pauzy a nebudeme se hnát – chceme dojít !
Ráno nám pořadatelé udělali budíček o půl sedmé, dělám poslední přípravu, kterou bylo zabandážovaní levého kolena ,neboť v předchozím závodě dostaly zabrat vazy a v 7:15 jsme s Pavlou a Ditušou vyrazili na trať.
První kilometry byly úžasné,cesta vedla lesem a tempo bylo docela slušné.Samozřejmě že byli takoví co ho měli ještě slušnější,ale ty jsme s úsměvem a přáním šťastné cesty pouštěli dopředu.
Velcí nepřátelé – vedro a Slunce nám nechtěli nic usnadnit a dali velice brzo o sobě znát, takže hospůdka na 18 km už měla plno a ani my jsme nepohrdli čepovanou kofolou.
Horší bylo,že koleno začalo bolet a přidalo se i druhé. Přece jen stoupání a klesání už i teď bylo dost.
A tak jsem od 18 km měl zavázané kolena obě.
Začal pařák,ale my museli jít dál,kilometry na rozdíl od času ubíhaly mnohem pomaleji,šlo se otevřenou krajinou a navíc se na cestě objevilo i hodně měkkého asfaltu.
Bylo rozhodnuto,že ve Vsetíně bude větší pauza a na Bystřičku vyrazíme až večer.Jenže Enngi si sedala už teď a my do Vsetína dorazili po krkolomném sestupu až kolem 17 hodiny.Našli jsme si tady hezkou hospůdku u stadiónu,kde byl stín a udělali jsme odpočinek.
Bylo jasné,že tento trek bude bojem,protože jsme ušli za 11 hodin 28 km a to nebyla ještě ani třetina.
Mám Vsetín rád,ale po tom co jsme od lázní až na Putýrku měli 7 km dlouhý prudký výšlap si to rozmyslím..
Každopádně tady je první kontrolní bod na 35 kilometru,ale taky tma a ještě 7 km na Bystřičku.
Večer se alespoň ochladilo a jde se trochu lépe.
Kolem půlnoci slyšíme civilizační hluk od přehrady a tak víme.že už to musí být blízko,jenže to blízko nám prodloužil a znepříjemnil prudký sestup po balvanech.
1:30 – Bystřička ,našli jsme i pěkné místo k odpočinku a tak zůstáváme do svítání zde.
Těsně před pátou mě probral nepříjemný chlad a i přes sladkou myšlenku otočit se na druhou stranu a spát dále,děláme krutou věc a to,že vstáváme a jdeme o půl šesté dále.
Další šílený kopec,který je před námi alespoň na chvíli zamlží pohled na krásný východ Slunce ,které nám za chvíli dá znát svou sílu a navíc nám dochází voda.
Kolem 8 hodiny nás předbíhají 2 kamarádky Katka s Lenkou,které se s námi dělí o vodu.
Po 10 hodině přicházíme do vesničky Brňov,kde je hospůdka otevřená až od 11,ale počkáme, bez jídla a vody se nám dále nechce a taky nám dodává sílu myšlenka,že už jsme na 52 kilometru.
To byla paráda,osvěžení které dodá hodně sil.
Poprvé v historii nasazuji Enngi botičky kvůli asfaltu.To je zábava ,pobavili jsme celou hospodu a Enngi je středem pozornosti se svou legrační chůzi.Ale během několika desítek metru si na ně zvyká a jde ji to.
Výstup na Jarcovsků gulu,kde se na 1km vyšlo o 100 metrů výše nám síly opět rychle vzal.
Bude někdy aspoň 5 nebo 6 km ROVINA ? To je asi v tu chvíli přáni všech .
Dobrá zpráva byla ,že moje kolena drží a nemám s nimi větší problémy a ani Enngi,Pavla a Dituše nevypadají nejhůř co se týče chození.Mimo jiné Pavle zlé jazyky předpovídali,že ujde 15 km a nechá se odvézt.Teď už to překonala 3x.
A tak ukrájíme z tratě kilometr za kilometrem až do okamžiku na 55 kilometru,kdy Enngi lehá. A je zle 17hodin odpoledne,slunce pálí,před námi otevřená cesta a kopec.
Napadla mě hloupá myšlenka,ale uskutečňuji
ji – beru Enngi na záda.
A tak se 14 kg batohem a 20 kg psem jdu 4 kilometry,asi hodinu.
Enngi na zádech moc neprotestuje,ale když ji položím na zem je vidět,že to pomohlo a jde dále sama,takže dobrý.
V Rajnochovicích na 69 kilometru jsme o půl šesté a děláme pauzu. Káva před večerem sedne.
V 19 hodin vyrážíme a jsme rozhodnuti dojít až do cíle – uvidíme.
Hned za vesnicí začínáme samozřejmě stoupat a během okamžiku jdeme po tmě.Noc tu nastala strašně rychle a tak dáváme velký pozor ať se nestane to co minule a jdeme bez bloudění.
74,5 km – Pod Ožiňákem – kontrolní bod č.2 a teď už jen cíl, “jen“ 15,5 km.
Tma je neskutečná, pokračujeme dále jen díky dobrým čelovkám a silné vůli,navíc kolem nás řádí bouřka ,což Pavle,která se bouřek bojí rozmlouvám tím,že jsou to letadla a když se zablýskne zablikám čelovkou
Posledních 10 km je děsný boj,nejen že přišla průtrž,která nás chytla mimo les.Po dešti se zvedl opar,přes který nejdou vidět značky. Už i tak je tady to značení mizerné.
Pavla toho začíná mít dost, je zesláblá a snaží se mě přemluvit ať počkáme než se rozední,že pak že půjdeme dále.
Vím,že to není dobrý nápad,protože v lese se rozednívá později a už by jsme nemuseli dojít v limitu a taky je otázka co by na to řekly naše svaly,jestli by se daly ještě rozhýbat.
A tak k sobě přivazuji Dituši,chytnu Pavlu za ruku a prorážím zmoklým lesem
plného žab a srnek, metr po metru dále k cíli.
Konečně se objevuje místní značení,což znamená 4,5 km do cíle,ale bohužel cesta je kluzká a jde se přes klády a balvany.Pavla moc protestuje,že nejde dále.Jenže teď jsem tvrdý a neústupný a tak se pokračuje.
Je to nekonečné,tábor nikde.
Konečně přišel okamžik vzchopení – mezi stromy se objevila světla a tak o půl páté probouzíme pořadatele a předáváme lístečky s kontrolami
.
Je to tak dokázali jsme to. Byl to zatím nejtěžší závod,ve kterém jsme zjistili co v nás je a dokázali si,že i přes velké vyčerpání se nezlomíme a splníme si vytyčený cíl.
Vloženo do: Dog trekking
