10. – 14.7. 2008
Tak se nám přiblížil další long, na který jsem se velice těšil, zvláště po neúspěchu na Javorníku a když vím kudy asi povede.
Povzbuzen výkonem z Jednookého vlka jsem přivítal Pavlu a prošli jsme si trasu na mapě; taky byla očividně plná nasazení k velkému výkonu.
Noc opět stála za houby, i ve spánku jsem už trekoval.
Start byl již v 6 hodin, což mě netěší, protože brzká ranní vstávání „miluji“, ale s přihlédnutím k předpovědi počasí jsem byl rád, protože hlásí až 32 stupňů.
Vyrazili jsme svěžím tempem, avšak ne bláznivým. Cestou nás opět předbíhali „závodníci“, ale to už jsme znali z minula, takže nás to nechávalo klidnými, rozhodne noc – a taky, že jo.
Po 14. kilometrech polní cestou plnou kamení jsme dorazili k říčce, která se měla přebrodit. Zkoušeli jsme to suchou nohou, ale nepovedlo se to asi nikomu, a každý vyzkoušel, jaká je teplota vody. Ostatně – kdo nepromočil boty ve vodě, udělal to na nedalekém poli, které bylo plné vlhkého sena.
A cesta ubíhala – při výstupu na Slunné jsme museli zdolat pár překážek v podobě spadlých stromů, a šlo se směrem k Sovinci. Jenže cesta nebyla radostná, neboť se šlo otevřenou krajinou za pálení slunce, protože předpověď vyšla a trasa byla tvořená lomovým kamenem a štěrkem.
Udělali jsme pár přestávek kvůli pejskům, tentokrát šla s Pavlou jen Dituška – obdivuhodný hodný voříšek, který už minule předvedl své schopnosti.
U hradu Sovinec jsme potkali pár trekařů, kteří již měli malý náskok – asi 30 km. Nebylo to sice povzbudivé, ale ne nejhorší, horší byl prudký sestup do údolí, kde mě začal dost brutálně bolet vaz v levém koleně a navíc jsme museli dojít do 19. hodiny do Rešova na kontrolní bod, abychom mohli jít dále i v noci.
U vodopádů je to dost krkolomné.
Po sestupu nás nečekalo nic jiného než krutý výšlap, jak už to bývá. Přišla první krize, sice Ibalgin trochu utlumil bolest kolena, ale přesto byla krutá, a to se ukázalo i ve stoupání – nutná 10 minutová pauza na vzpamatování.
Nakonec se vše stihlo a do Rešova jsme došli v 19:15 – 44 km.
Pauza na večeři pomohla a šlo se do skal. Nad vodopády jsme byli ve 21 hodin. Krkolomné území jsme překonali bez větších problémů a za půl hodiny jsme byli pod vodopády. Lákalo nás sice zkusit, jaká je to masáž, ale špatný přístup a představa o teplotě vody nás odradily. Usadili jsme se o pár kilometrů níže, kde dostali pejsci najíst a my jsme se trochu opláchli od potu.
Asi po hodině odpočinku mělo nastat noční stíhání a vylepšení naší pozice, protože jak jsme se dozvěděli na kontrolních bodech, za námi už moc trekařů nebylo.
Smůla byla, že koleno pořád dost bolelo při každém kroku a navíc to, co za pár okamžiků nastalo, poznamenalo celý náš závod.
Jednalo se o jedno přehlédnutí značky, nevím z jakých příčin, snad jsem se zakecal, snad od bolesti, nebo z nějakých jiných důvodů, ale bylo to tak. Místo odbočky doprava jsme šli rovně.
Kdyby to byl jen kousek budiž, ale jednalo se o 6 kilometrů, které bolely. Šli jsme naslepo, i když máme oba pro tyto účely GPSky a hlavně – šli jsme špatně.
Je to hrozné zjištění, že se opravdu nedá dělat nic jiného, než se vrátit zpět.
A tak jsme v pět hodin ráno byli opět na stejném místě jako před 3 hodinami.
Vyšli jsme zpět na Slovinec a pokračovali směrem k cíli, ale trápila nás neustále kamenitá cesta.
Na Enngi bylo vidět, že toho má už dost a moc se jí nechce, tak jsem ji pustil do každého potoka, který byl po cestě, ať si trochu zchladí packy.
Zelená značka začala být pořádně krutá i pro mé koleno, a Enngi už polehávala dost často, přece jen na ty kameny a takové horko není zvyklá. I v noci bylo 19 stupňů. Ale do cíle už zbývá jen 23 km !
Před námi je pořád zelená a pořád kopec – velký kopec.
Špatný okamžik přichází 3 km před kontrolním bodem, Enngi si lehá a nechce jít dál. Je vyčerpaná a ty 3 kilometry jdeme skoro 3 hodiny.
Asi je rozhodnuto – musíme vzdát. Když připočítám těch 12 km navíc, zbývalo by nám 8 km do cíle, ale vše je jinak. Zbývá jich pořád ještě 20, a to už nepůjde.
Na kontrolním bodě říkám hroznou větu :
– MUSÍME SKONČIT, ŽÁDÁME O ODVOZ – těžký okamžik.
A co Pavla ? Půjde sama dále ?
Žádám ji a přeji, ať jde dále, může to dokázat a dojít, jen mě mrzí, že ji nechám jít samotnou. Dávám ji pár instrukcí, půjčím suché triko a přeji hodně štěstí. Naštěstí dochází paní, která je taky sama, a tak pokračují na trati společně.
Co se dělo dále, vím jen z vyprávění od Pavly, ale to není můj příběh, pro mě závod skončil !
Nepomohlo by ani čekat do večera a pak jít dále, protože ještě v neděli nemohla Enngi pořádně došlápnout na přední packy. Měla toho dost.
A tak po nedojití ve Veřovicích ani tentokrát neokusíme slávu těch, kteří prošli cílem.
Ovšem špatný pocit z toho nemám, protože se jednalo o zdraví čtyřnohého přítele, se kterým máme další zkušenost, jak zdolávat další závody, které nás čekají.
A tím je za 3 týdny Fryšták, kde zase vše začne znovu a bude to úplně jiné a nové.
Uvidíme jestli jsme zkušenější.
Vloženo do: Dog trekking
