16.8 2008
Je pátek odpoledne a my se vydáváme na další dogtrekkingový závod ze seriálu Tour de Beskydy.
Přijetí bylo jako obvykle vřelé a i my jsme se rádi setkali se všemi kamarády.
Nálada byla výborná a jediný kdo nám ji chtěl znepříjemnit bylo počasí,ale to nás nemohlo dostat,spíše naopak,alespoň si každý zkusí proč se tomu říká extrémní sport a co v každém z nás je.
Start byl stanoven na sedmou hodinu ranní,ale kvůli nočnímu krupobití (velikost krup až 2,5 cm) a průtrži mračen se vyšlo až v deset hodin.
Protože jsem šel s háravou fenou,nechal jsem všechny bláznivé běžce ať jdou dopředu a zakotvil jsem na konci startovního pole.stejně tady není moc šancí na čelní umístění, jsme přece turisté a jdeme se hlavně projít.
Začátek byl skvělý, jelikož ještě pršelo a byla mlha tak jsem měl omezené vidění přes brýle a byl jsem rád, že vidím alespoň na kameny pod nohama, natož ještě sledovat značku. Přece jen to tu trochu znám.
A tu se to stalo,značka odbočila doprava,ale my šli rovně. – Myslím,že další výcvik, který budeme s Enngi dělat je rozeznávat turistické značení, ať má na trati také nějaké zásluhy.
Takže kromě toho, že jsme si hned z kraje nadešli asi 800m, museli jsme přeskakovat spadlé stromy a přetahovat se s ostružinami.
Dokonce jsem měl velké štěstí, když jsem při jednom pádu těsně minul hlavou spadlý kmen ze kterého trčeli polámané větve. Teď už jsme byli mokří oba a já z venku i zevnitř – řádně propocený.
Nicméně výstup na hlavní vrchol Lysou horu probíhal celkem v poklidu a na to,že jsme se po dešti brodili korytem potoka, ušli jsme 8,6 km a zdolali jsme 750m převýšení, tak jsme to zvládli za 1hod.a 26 minut.
A teď se šlo na Bílý kříž.
Sestup z Lysé po lyžařské sjezdovce byl sice prudký,ale neklouzalo to. Jenže se přihlásili kolena a dost citelně.
To mi však nemohlo zabránit, aby jsem tento závod dokončil a tak jsme ve slušném tempu pokračovali dále.
Náhle přišel takový malý šok, na kraji lesa volně pobíhal Samojedí kamarád a páníček nikde. Šel s námi asi 3 km, ale najednou začal dotírat do hárající Enngi, což začalo být vážné, protože jsem v tu chvíli musel zápasil se dvěmi psi.
Všiml jsem si,že má na obojku napsané telefonní číslo a tak jsem kontaktoval majitele.
Naštěstí byl doma a říkal, že pro něj během chvilky přijede. Chvilka trvala 20 minut a já po tu dobu bojoval s oběma hříšníky.
Po odvezení kámoše, jsme pokračovali dále v cestě „údajně“ podle itineráře mírným stoupáním na další vrchol.
Poučení – moc nevěř itineráři.
Na Bílém kříži jsme u chaty Kysuca měli polovinu trati za sebou a dokonce to vypadalo na zajímavý čas, šli jsme 3 h a 45 min.
Po krátké pauze se šlo dále na Grůň. Tenhle úsek byl nádherný, na mírně zvlněné hřebenovce nám ani nevadily potoky vody, které tekly po stezce, stejně jsme byli mokří skrz naskrz.
A tak jsem začal dělat závod s časem, jen ty kolena byly proti, což se ukázalo na druhé sjezdovce za chatou Chargulák.
Sestup byl z říše utrpení a boje s bolestí.
Ale zvládli jsme to a už nás do cíle čekal úsek,který jsem dobře znal, teda až na posledních 5 kilometrů. Cesta vedla okolo přehrady Šance, Masarykovým údolím směrem na hráz.
Šel jsem tady snad 15krát, ale dnes to bylo nějaké jiné, cesta se nekonečně táhla, dokonce i to mírné stoupání bylo nějaké větší – a čas běžel.
4 km jsme zvládli za 38 minut a do cíle zbývalo 7 km.
Magická hranice 7 hodin se však neúprosně blížila a zbývala nám do ní jedna hodina a 10 minut.
Zvládneme to nebo ne ?
To teď byla jediná myšlenka.
Teď z hráze 2 km dolů a pak se neví co nás čeká
Je tady to poslední stoupání – a je to zlé 3 km výstup je prudký a docházejí síly, dokonce se mi 2krát podlomilo kolena.
Je to asi konec zbývá půl hodiny a cíl není vidět
Nepůjde to.
Tak alespoň v klidu dojdeme. Je mi smutno a zpomaluji.
Před námi je nějaká vyhlídka tak se mrkneme a —– CHATA MONTÉR !! — CÍL !!!
Je to sotva 1,5 km. Náhle mozek nějakým záhadným způsobem poslal všechny síly do nohou a vyrážíme plnou parou vpřed.
Kaluže,kde je po kotníky vody neobcházíme,ale jdeme přímo. Poslední asfaltka.
Malé stoupání a už to snad bude.
Avšak není, je to ještě asi 50 schodů, které se zaťatými zuby beru po dvou, ale kde je ten cíl ? Je tu jen ta cesta lesem označená fáborky!
Náhle se mezi stromy se něco zablýsklo – jsou to zaparkována auta a 50 metrů za nimi cílová páska.
Dokázali jsme to – délka 42 km, čas 6h 45 minut.
Stalo se to co by jsem na začátku nečekal, čas pod 7 hodin byl jen sen, navíc obdiv a uznání kolegů i za dění na trati, co se týče zaběhnutého psa.
Toto jsou přátelé !
A navíc třešnička nakonec, obsadili jsme 3 místo a tak jsme si poprvé vyzkoušeli jaké to je stát při dogtrekkingu na bedně.
Přátelství, obětavost, únava, štěstí, takový byl charakter tohoto závodu.
A moc se těšíme se na další.
Vloženo do: Dog trekking
