Stezka vlka (85km)

Je čtvrtek 28.8.08, jsme 120 km od Ostravy v obci Loučná nad Desnou, kde nás čeká asi nejtěžší závod sezóny.

Je to sice jen 85 km dlouhá tratˇ,ale po Jesenických vrcholech a navíc s časovým omezením,kde je nutné za 11 hodin ujít 44km.

Sobota 6:52 – Start

Naše osádka udělala oproti předchozím trekům malou změnu a to takovou, že Dituše je na závodech v agility a tak ji nahradila fenečka Izabela rasy Pumi.

Přiznám se, že krásou mě teda moc nezaujala, protože vypadala jako něco mezi Tasmánským čertem a nepovedeným pudlem, ale na trase jsme se spolu spřátelili a dokonce šla neustále vedle mých nohou a kamarádsky se ke mně tulila.

A tak jsme já, Enngi, Pavla a Izy začali ukrajovat první kilometry z tratě.

Ihned po startu nás prověřil první výstup na vrchol Pod jelení skalkou, kde se na 4 km vystoupalo o 300m výše.

Počasí bylo perfektní a tak jsme se těšili na možné výhledy,kvůli kterým jsem s sebou vzal i druhý foťák s dobrou optikou.

Cesta probíhala úplně bez komplikací až do obce Potůčky, kde se k nám na 14 km přidal další pejsek – no pes ? – Yorkšir.

Marně jsme ho posílali domů, nedal si říct.

Hned jsem si vzpomněl,jak jsem před 14 dny čekal na odvoz volně pobíhající ho Samojeda – snad se to nebude opakovat ?

Ale opakovalo, naštěstí to však mělo jednodušší průběh.

Asi po 2 km společného pochodu jsme potkali manželský pár na houbách a ti po našich dotazech, zda se nevracejí zpět do vesnice, poznali psa od svých sousedů Ronyho a s velkým děkováním ho vzali zpět.

Pak už následovali Hynčice, Hanušovice a po 4 km stoupání jsme dorazili na první kontrolu.

Byl tam perfektní servis,chleba se sádlem, čaj i třeba s rumem a čerstvá voda pro pejsky.

Nedalo se chvilku neposedět a načerpat trochu sil.

Ostatně byly potřeba, neboť následovalo prudké stoupání k vesničce Vysoká.

Zpočátku nám to ani nepřišlo na mysl, ale teď jsme začali přemýšlet nad tím,že by se ten časový limit na 44 km dal zvládnout, navíc cesta vedla nádherným územím přes lesy a po hřebeni a my měli docela dobrý čas.

Ovšem od severozápadu se k mám blížilo nebezpečí v podobě těžkých a tmavých mraků – snad to počasí vydrží !

Nevydrželo – 34 km vrchol Babuše – rapidně se ochladilo a přidala se i mlha a mrholení.

Cesta začíná být kluzká a tak jdeme pomalu.

Vyhlídka, že dojdeme včas na kontrolu č.2 pomalu mizí.

A za dalších 15 minut zmizela úplně.

Z levé strany do nás pere silný vítr s prudkým deštěm a kvůli mlze ani nejde vidět Enngi, která jde 3m přede mnou. Pavla s Izy se statečně drží za námi a ani nedutají, ono to ani nejde, déšť je tak silný, že máme vše promočené a jak jsme zjistili později i věci v batohu.

A opět se tady potvrdilo poučení z minulého treku, kde tvrdím, nikdy nevěř itineráři, protože v tom našem teď píšou, že budeme mít krásné výhledy na Kralický sněžník a okolí. J

A takhle jsme se protrápili až na 40 km. kde přestalo pršet a utichl vítr, navíc na Polské straně svítilo slunce.

I když to byl pěkný pohled, který trochu povzbudil, mi přišlo na mysl několik otázek – co teď na bivaku v mokrém oblečení ? Můžou pejsci do chaty ? Jak dlouho bude otevřeno ? Jak se asi bude spát v mokrých věcech ?

A ač nechci, vyslovím větu :

Pavli,co kdybychom se nechali odvézt zpět do Loučné, nemá to asi cenu a jedná se o zdraví.

Bylo vidět, že také nad něčím takovým uvažuje, ale nechtěla to sdělit nahlas a tak teď souhlasila.

Je rozhodnuto, dojdeme na K2 a končíme.

Následujících 5 km jdeme mírným tempem, ale stejně to ve mně vře – nechce se mi vzdát.

Pomáhá tomu i to že přestalo foukat a docela se oteplilo.

Ve vesnici Seninka čeká odvoz, který nás má odvézt na Paprsek, ale my sdělujeme,že by jsme rádi do Loučné.

Ovšem tato prosba byla zamítnuta s tím ,že do Loučné nikdo nejede a všichni jedou na bivak.

A tak je rozhodnuto. A přiznám,že i z mého svědomí spadl nějaký ten kámen, protože tenhle závod nevzdáme, ale dokončíme.

Na Paprsku už byla zábava v plném proudu a hlavně bylo perfektní, že do chaty mohli i pejsci a bylo tam teplo.

Dokud to půjde budeme zde! Ven nás musí jedině vyhodit, protože tam začalo pršet.

Polévka, káva, čaj – takhle jsme to střídali až do 3 hodiny ranní a pak už jsme museli ven.

Naštěstí nám vše uschlo, až na boty, tak to půjde.

Teda to jsem si myslel, ale jen chvíli, než jsem zjistil. že skoro všechny věci v batohu mám mokré až na jedno tričko a ponožky.

A mokrý byl i spacák,

Naštěstí přestalo pršet a tak pod přístřeškem trávíme následující 3 hodiny do rozednění. Jsou dlouhé, spal jsem asi hodinu a pak začalo být chladno. Přetrpěli jsme do 7 hodin, kdy se chata opět otevřela a tak běžíme do tepla na snídani a kávu !

Sedíme u stolu a nechce se nám ven, ale vypadá to, že dnes bude krásně a nás čeká už jen 25 km do cíle. Jen ?

To je někdy sporný výraz.

Po půl deváté vyrážíme.

Na startu nám veterinářka zkontroluje pejsky, kteří po předchozím dni vypadají dobře a jdeme. Je to 5 km prudce z kopce do Adamova údolí, ale dnes kolena docela drží. Enngi, Pavla i Izy vypadají, že se jim taky jde dobře a kolem nás je nádherná krajina.

Ovšem víme, že před námi jsou 3 docela prudké stoupání.

Tempo se zpomalí, neboť zdoláváme první, ale jako odměnou nám je posezení v hospůdce U pytláka, kde si dáváme oběd.

Ve 13 hodin vyrážíme dále v pohodovém tempu v krásnou přírodou, kdy nám do cíle zbývá asi 15 km.

Jdeme lesem, kde je plno kamenných pyramid, coby pozůstatků předválečného osídlení.

Ovšem stoupání je to řádné.

Na vyhlídce Tři kameny nám zbývá do cíle asi 7 km a ty už jsou jen z kopce prudce dolů.

Zní to sice dobře, ale po 80km se dolů zrovna moc dobře nechodí.

A je tu zase takový malý osobní závod – stihneme to do 17 hodiny ?

O nic se sice nejedná, ale 16 : 59 zní trochu lépe než 17 : 05. Ne ?

Ale neštveme se, Loučná je už docela hezky vidět, je slyšet i civilizační hluk a my vidíme cíl.

Rybářská bašta, kde už většina trekařů je, je před námi a my protínáme cílovou pásku.

Čas 17 : 03, takže se to nepovedlo, ale to vůbec nevadí, opět jsme si potvrdili, že dokážeme vydržet docela dost i v těch krutých podmínkách, které na nás osud nachystal v podobě počasí a jiných nástrah.

Enngi i Izy to zvládli perfektně, mimochodem je to asi první Pumi, který ušel

celou dogtrekkingovou trasu.

A ani nás tentokrát nic moc nebolelo.

Vypadá to,že každý závod je stejný, ale není a my to víme.

Tento závod byl asi nejtěžší a i když jsme ho měli o 15 km kratší z důvodu odvozu, neboť se na nás vyřádilo počasí, patřil k nejkrásnějším a budeme na něj určitě dlouho vzpomínat.

Budou určitě i hezčí a tvrdší, ale tady prozatím příroda ukázala svou největší sílu se kterou jsme se úspěšně porvali.

A v tomhle je kouzlo těchto závodů.