Lysá hora – Bílý kříž – Grůň (42km)

16.8 2008

Je pátek odpoledne a my se vydáváme na další dogtrekkingový závod ze seriálu Tour de Beskydy.

Přijetí bylo jako obvykle vřelé a i my jsme se rádi setkali se všemi kamarády.

Nálada byla výborná a jediný kdo nám ji chtěl znepříjemnit bylo počasí,ale to nás nemohlo dostat,spíše naopak,alespoň si každý zkusí proč se tomu říká extrémní sport a co v každém z nás je.

Start byl stanoven na sedmou hodinu ranní,ale kvůli nočnímu krupobití (velikost krup až 2,5 cm) a průtrži mračen se vyšlo až v deset hodin.

Protože jsem šel s háravou fenou,nechal jsem všechny bláznivé běžce ať jdou dopředu a zakotvil jsem na konci startovního pole.stejně tady není moc šancí na čelní umístění, jsme přece turisté a jdeme se hlavně projít.

Začátek byl skvělý, jelikož ještě pršelo a byla mlha tak jsem měl omezené vidění přes brýle a byl jsem rád, že vidím alespoň na kameny pod nohama, natož ještě sledovat značku. Přece jen to tu trochu znám.

A tu se to stalo,značka odbočila doprava,ale my šli rovně. – Myslím,že další výcvik, který budeme s Enngi dělat je rozeznávat turistické značení, ať má na trati také nějaké zásluhy.

Takže kromě toho, že jsme si hned z kraje nadešli asi 800m, museli jsme přeskakovat spadlé stromy a přetahovat se s ostružinami.

Dokonce jsem měl velké štěstí, když jsem při jednom pádu těsně minul hlavou spadlý kmen ze kterého trčeli polámané větve. Teď už jsme byli mokří oba a já z venku i zevnitř – řádně propocený.

Nicméně výstup na hlavní vrchol Lysou horu probíhal celkem v poklidu a na to,že jsme se po dešti brodili korytem potoka, ušli jsme 8,6 km a zdolali jsme 750m převýšení, tak jsme to zvládli za 1hod.a 26 minut.

A teď se šlo na Bílý kříž.

Sestup z Lysé po lyžařské sjezdovce byl sice prudký,ale neklouzalo to. Jenže se přihlásili kolena a dost citelně.

To mi však nemohlo zabránit, aby jsem tento závod dokončil a tak jsme ve slušném tempu pokračovali dále.

Náhle přišel takový malý šok, na kraji lesa volně pobíhal Samojedí kamarád a páníček nikde. Šel s námi asi 3 km, ale najednou začal dotírat do hárající Enngi, což začalo být vážné, protože jsem v tu chvíli musel zápasil se dvěmi psi.

Všiml jsem si,že má na obojku napsané telefonní číslo a tak jsem kontaktoval majitele.

Naštěstí byl doma a říkal, že pro něj během chvilky přijede. Chvilka trvala 20 minut a já po tu dobu bojoval s oběma hříšníky.

Po odvezení kámoše, jsme pokračovali dále v cestě „údajně“ podle itineráře mírným stoupáním na další vrchol.

Poučení – moc nevěř itineráři.

Na Bílém kříži jsme u chaty Kysuca měli polovinu trati za sebou a dokonce to vypadalo na zajímavý čas, šli jsme 3 h a 45 min.

Po krátké pauze se šlo dále na Grůň. Tenhle úsek byl nádherný, na mírně zvlněné hřebenovce nám ani nevadily potoky vody, které tekly po stezce, stejně jsme byli mokří skrz naskrz.

A tak jsem začal dělat závod s časem, jen ty kolena byly proti, což se ukázalo na druhé sjezdovce za chatou Chargulák.

Sestup byl z říše utrpení a boje s bolestí.

Ale zvládli jsme to a už nás do cíle čekal úsek,který jsem dobře znal, teda až na posledních 5 kilometrů. Cesta vedla okolo přehrady Šance, Masarykovým údolím směrem na hráz.

Šel jsem tady snad 15krát, ale dnes to bylo nějaké jiné, cesta se nekonečně táhla, dokonce i to mírné stoupání bylo nějaké větší – a čas běžel.

4 km jsme zvládli za 38 minut a do cíle zbývalo 7 km.

Magická hranice 7 hodin se však neúprosně blížila a zbývala nám do ní jedna hodina a 10 minut.

Zvládneme to nebo ne ?

To teď byla jediná myšlenka.

Teď z hráze 2 km dolů a pak se neví co nás čeká

Je tady to poslední stoupání – a je to zlé 3 km výstup je prudký a docházejí síly, dokonce se mi 2krát podlomilo kolena.

Je to asi konec zbývá půl hodiny a cíl není vidět

Nepůjde to.

Tak alespoň v klidu dojdeme. Je mi smutno a zpomaluji.

Před námi je nějaká vyhlídka tak se mrkneme a —– CHATA MONTÉR !! — CÍL !!!

Je to sotva 1,5 km. Náhle mozek nějakým záhadným způsobem poslal všechny síly do nohou a vyrážíme plnou parou vpřed.

Kaluže,kde je po kotníky vody neobcházíme,ale jdeme přímo. Poslední asfaltka.

Malé stoupání a už to snad bude.

Avšak není, je to ještě asi 50 schodů, které se zaťatými zuby beru po dvou, ale kde je ten cíl ? Je tu jen ta cesta lesem označená fáborky!

Náhle se mezi stromy se něco zablýsklo – jsou to zaparkována auta a 50 metrů za nimi cílová páska.

Dokázali jsme to – délka 42 km, čas 6h 45 minut.

Stalo se to co by jsem na začátku nečekal, čas pod 7 hodin byl jen sen, navíc obdiv a uznání kolegů i za dění na trati, co se týče zaběhnutého psa.

Toto jsou přátelé !

A navíc třešnička nakonec, obsadili jsme 3 místo a tak jsme si poprvé vyzkoušeli jaké to je stát při dogtrekkingu na bedně.

Přátelství, obětavost, únava, štěstí, takový byl charakter tohoto závodu.

A moc se těšíme se na další.

Fryšták 2008 (90km)

1.8.- 3.8.2008

Tak nadešel čtvrtek 31.července a my přijeli do Fryštáku,kde nás čekal další závod na 90 km po Vsetínských a Hostýnských vrších.

V táboře jsme se opět potkali s mnoha kamarády a večer na rozpravě nám byla představena trať.

Vypadalo to dobře,spousta zeleně a dostatek vody nás uklidnil,protože po pláních na Hanácké štrece jsme měli strach z opět horkého počasí a asfaltu.

Tentokrát nechceme vzdát,3x po sobě to by bylo moc,takže budeme dělat pauzy a nebudeme se hnát – chceme dojít !

Ráno nám pořadatelé udělali budíček o půl sedmé, dělám poslední přípravu, kterou bylo zabandážovaní levého kolena ,neboť v předchozím závodě dostaly zabrat vazy a v 7:15 jsme s Pavlou a Ditušou vyrazili na trať.

První kilometry byly úžasné,cesta vedla lesem a tempo bylo docela slušné.Samozřejmě že byli takoví co ho měli ještě slušnější,ale ty jsme s úsměvem a přáním šťastné cesty pouštěli dopředu.

Velcí nepřátelé – vedro a Slunce nám nechtěli nic usnadnit a dali velice brzo o sobě znát, takže hospůdka na 18 km už měla plno a ani my jsme nepohrdli čepovanou kofolou.

Horší bylo,že koleno začalo bolet a přidalo se i druhé. Přece jen stoupání a klesání už i teď bylo dost.

A tak jsem od 18 km měl zavázané kolena obě.

Začal pařák,ale my museli jít dál,kilometry na rozdíl od času ubíhaly mnohem pomaleji,šlo se otevřenou krajinou a navíc se na cestě objevilo i hodně měkkého asfaltu.

Bylo rozhodnuto,že ve Vsetíně bude větší pauza a na Bystřičku vyrazíme až večer.Jenže Enngi si sedala už teď a my do Vsetína dorazili po krkolomném sestupu až kolem 17 hodiny.Našli jsme si tady hezkou hospůdku u stadiónu,kde byl stín a udělali jsme odpočinek.

Bylo jasné,že tento trek bude bojem,protože jsme ušli za 11 hodin 28 km a to nebyla ještě ani třetina.

Mám Vsetín rád,ale po tom co jsme od lázní až na Putýrku měli 7 km dlouhý prudký výšlap si to rozmyslím..

Každopádně tady je první kontrolní bod na 35 kilometru,ale taky tma a ještě 7 km na Bystřičku.

Večer se alespoň ochladilo a jde se trochu lépe.

Kolem půlnoci slyšíme civilizační hluk od přehrady a tak víme.že už to musí být blízko,jenže to blízko nám prodloužil a znepříjemnil prudký sestup po balvanech.

1:30 – Bystřička ,našli jsme i pěkné místo k odpočinku a tak zůstáváme do svítání zde.

Těsně před pátou mě probral nepříjemný chlad a i přes sladkou myšlenku otočit se na druhou stranu a spát dále,děláme krutou věc a to,že vstáváme a jdeme o půl šesté dále.

Další šílený kopec,který je před námi alespoň na chvíli zamlží pohled na krásný východ Slunce ,které nám za chvíli dá znát svou sílu a navíc nám dochází voda.

Kolem 8 hodiny nás předbíhají 2 kamarádky Katka s Lenkou,které se s námi dělí o vodu.

Po 10 hodině přicházíme do vesničky Brňov,kde je hospůdka otevřená až od 11,ale počkáme, bez jídla a vody se nám dále nechce a taky nám dodává sílu myšlenka,že už jsme na 52 kilometru.

To byla paráda,osvěžení které dodá hodně sil.

Poprvé v historii nasazuji Enngi botičky kvůli asfaltu.To je zábava ,pobavili jsme celou hospodu a Enngi je středem pozornosti se svou legrační chůzi.Ale během několika desítek metru si na ně zvyká a jde ji to.

Výstup na Jarcovsků gulu,kde se na 1km vyšlo o 100 metrů výše nám síly opět rychle vzal.

Bude někdy aspoň 5 nebo 6 km ROVINA ? To je asi v tu chvíli přáni všech .

Dobrá zpráva byla ,že moje kolena drží a nemám s nimi větší problémy a ani Enngi,Pavla a Dituše nevypadají nejhůř co se týče chození.Mimo jiné Pavle zlé jazyky předpovídali,že ujde 15 km a nechá se odvézt.Teď už to překonala 3x.

A tak ukrájíme z tratě kilometr za kilometrem až do okamžiku na 55 kilometru,kdy Enngi lehá. A je zle 17hodin odpoledne,slunce pálí,před námi otevřená cesta a kopec.

Napadla mě hloupá myšlenka,ale uskutečňuji

ji – beru Enngi na záda.

A tak se 14 kg batohem a 20 kg psem jdu 4 kilometry,asi hodinu.

Enngi na zádech moc neprotestuje,ale když ji položím na zem je vidět,že to pomohlo a jde dále sama,takže dobrý.

V Rajnochovicích na 69 kilometru jsme o půl šesté a děláme pauzu. Káva před večerem sedne.

V 19 hodin vyrážíme a jsme rozhodnuti dojít až do cíle – uvidíme.

Hned za vesnicí začínáme samozřejmě stoupat a během okamžiku jdeme po tmě.Noc tu nastala strašně rychle a tak dáváme velký pozor ať se nestane to co minule a jdeme bez bloudění.

74,5 km – Pod Ožiňákem – kontrolní bod č.2 a teď už jen cíl, “jen“ 15,5 km.

Tma je neskutečná, pokračujeme dále jen díky dobrým čelovkám a silné vůli,navíc kolem nás řádí bouřka ,což Pavle,která se bouřek bojí rozmlouvám tím,že jsou to letadla a když se zablýskne zablikám čelovkou

Posledních 10 km je děsný boj,nejen že přišla průtrž,která nás chytla mimo les.Po dešti se zvedl opar,přes který nejdou vidět značky. Už i tak je tady to značení mizerné.

Pavla toho začíná mít dost, je zesláblá a snaží se mě přemluvit ať počkáme než se rozední,že pak že půjdeme dále.

Vím,že to není dobrý nápad,protože v lese se rozednívá později a už by jsme nemuseli dojít v limitu a taky je otázka co by na to řekly naše svaly,jestli by se daly ještě rozhýbat.

A tak k sobě přivazuji Dituši,chytnu Pavlu za ruku a prorážím zmoklým lesem

plného žab a srnek, metr po metru dále k cíli.

Konečně se objevuje místní značení,což znamená 4,5 km do cíle,ale bohužel cesta je kluzká a jde se přes klády a balvany.Pavla moc protestuje,že nejde dále.Jenže teď jsem tvrdý a neústupný a tak se pokračuje.

Je to nekonečné,tábor nikde.

Konečně přišel okamžik vzchopení – mezi stromy se objevila světla a tak o půl páté probouzíme pořadatele a předáváme lístečky s kontrolami

.

Je to tak dokázali jsme to. Byl to zatím nejtěžší závod,ve kterém jsme zjistili co v nás je a dokázali si,že i přes velké vyčerpání se nezlomíme a splníme si vytyčený cíl.